O filmu

25. června 2013 v 23:32 |  Zápisky
Teď trochu mlčíme, ale napíšu jen tak pro zajímavost...

Když jsem se začala blíž zajímat o PPP, našla jsem i samozřejmě stránky Anabell, kde taky byla spousta knih a filmů s touto tématikou. Viděla jsem těch filmů dost, některé jsem si dohledala na youtube (dobrý byl třeba německý seriál o bulimičce, ale bez titiulků, jen v němčině) a knih jsem taky několik přečetla - myslím tím beletrii, svépomocné knihy znímuž skoro zpaměti. Nicméně mě zaujalo, že předevčírem dávali na ČT2 český film Lehká jako dech.
Zasedla jsem a koukala. A byla jsem hned od začátku překvapená, jak věrně a realisticky zvládli film natočit.
Nemůžu si totiž pomoct, ale ve většině filmech o PPP figurují stejné typy dívek, které jsou anorektičky s ambiciózní rodinou nebo vychrtlé bulimičky - perfekcionistické ženy, co zvrací, ale jinak mají v životě vše. (Ano, tohle zní divně, ale chápete)
To mě samozřejmě rozčiluje, protože vím, jak taky může bulimie a vůbec PPP vypadat v realitě a tyhle archetypy směřují pouze ke špatnému uvědomění nemocných, ale to už odbíhám.
Zpět k filmu.
Tak tenhle film tedy tak moc na archetypy nehrál. Hlavní postavou je slečna v pubertálních letech ze špatných sociálních poměrů, která byla lehce tlustá, nebyla oblíbená a ve škole se jí spíš jen smáli. Tahle klasická šedá myš má za kamarádku anorektičku, slečnu z bohaté rodiny, ale s ambiciózní matkou. Ty dvě se navzájem podporují a radí si, co a jak. Zatímco anorektička klasicky drží a polyká tampóny místo jídla, tlustější slečna je opravdu skvěle vystižená - doma nechce jíst, venku si koupí jídlo a přecpe se, zkouší zvracet, nejde to, pak to jde a zvrací, pak zkouší různí prášky, ale stále je tlustá a přejídá se... realita.
Dobře vykreslení jsou i její rodiče - matka, která je emočně mimo a v podstatě je jí jedno, co se děje s dcerou a starostlivý otec, který naopak tiše sleduje a pak má nejzdravější přístup k problému.
Jak to dopadne, říkat nebudu. Lze to odhadnout.

Máma nadávala, že hlavní hrdinka je úplně blbá a že chytrá holka by tohle nedělala. Nechtěla jsem nic namítat, protože bych musela říct, že v tom případě jsem blbá i já, protože jsem se chovala stejně. (Až na polykání tampónů a braní pilulek.) Mně se naopak opravdu líbilo, jak zvládli tohle téma vystihnout.


Samozřejmě to i v upoutávce shrnuli do mentální anorexie, ale mě už ta neznalost ani nepřekvapuje.


Z dalších filmů mám nejraději Když přátelství zabíjí.

Zuz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 banalite banalite | E-mail | Web | 2. července 2013 v 11:47 | Reagovat

Stáhla jsem si to a taky mě to příjemně překvapilo.
Mnoho filmů i dokumentů o ppp bývá často ztvárněno tak nějak hezky a "čistě". Tady se podařilo zachytit ten hnus a špínu, pusu nacpanou slaninou a šlehačkou dohromady, zvratky...
U všeho co je zveřejněné o ppp mám ve zvyku nadávat, že je to návod. A hned jak vytáhli igelity na cvičení a tampóny, začala jsem být naštvaná, ale celkově si myslím, že to nevyznělo jako návod, ale naopak, že by to mohlo působit i preventivně.
I když kdo ví. Možná že před lety - zoufale toužící zhubnout s představou basketbalisty ze třídy - možná bych si i ten tampón ke svačině dala ráda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama