Dívka, která se nebála nedívat se do zrcadla

26. srpna 2013 v 8:39 | Jana |  Váš pohled
I pohled do zrcadla může představovat docela slušnou závislost, bez které je těžké se obejít. Někdy takový pohled může být uklidňující ("moje břicho vypadá docela dobře, takže si můžu tu čokoládu klidně dát"), někdy se rovná satisfakci ("trpělivost ze cvičení konečně přinesla růže") a jindy může být naprosto zdrcující ("vypadám hrozně, co si mám vzít na sebe? moje břicho/zadek/prsa = hrůza!, musim začít s dietou, chci se dokopat ke cvičení, jsem odporná a všichni to vidí, nesnášim se atd.")
Pravda je, že vlastní pohled do zrcadla nepředstavuje pražádné objektivní měřítko, naopak je velmi subjektivní a tudíž silně zkreslený. Neznám nikoho, kdo by se do zrcadla na sebe podíval takovým pohledem, jakým kontaktuje v běžné komunikaci druhé lidi. Všichni se před zrcadlem svým způsobem ksichtíme, protože je pro nás těžké čelit svému reálnému obrazu.

Mě samotnou zrcadlo natolik znervózňuje, že do něj dokážu nahlížet jen v klidu a o samotě (překvapí-li mne zrcadlo někde venku, např. v obchodě, výtahu anebo stačí i obyčejný odraz ve výloze, kterou míjím na ulici, obvykle jej ignuruji a otáčím se raději hlavou na opačnou stranu, jen abych se nezahlédla). Přesto moc dobře vím, jak zrcadlu otročím a kolikrát se ani nedokážu pustit do jídla dřív, než-li se v zrcadle (samozřejmě pokradmu a o samotě) ujistím, že nevypadám strašně tlustě a najíst se tedy můžu. Chyba!

Nicméně se zrcadlo v životě moderního člověka vyšplhalo na pozici soudce udělujícího hodnotu každému jednomu člověku zvlášť. Často zapomínáme na to, že se do zrcadla díváme vlastníma očima, ale i optikou názorů a představ, které sice hnízdí v naší mysli, ale pocházejí odjinud, zvenčí. K takové síti myšlenek se mohou přidat vlastní pocity selhání, slabosti a neúspěchu v jiných oblastech sebehodnocení a neproniknutelná vrstva balastu ulpívajícího na obrazu vlastní osoby je na světě!

Kdybych žila na odlehlém ostrově, který by byl izolovaný od reklamní představy sex-apealu, od obchodů, kde je oblečení tříděno podle velikosti a kde rozměrnější kousky dostávájí nálepku "nadměrné", kdyby tam ke mně nedoléhaly phodnotící poznámky mého okolí, napadlo by mě zhlížet se třeba v mořské hladině nebo lesklých kamenech? Pravděpodobně ano, ale jen proto, abych se podívala, jak mi sluší nové náušnice z mušlí, nikoli z důvodu ujištění se, že si můžu dát oběd.

Je takový ostrov utopie? Možná. Ale pocit svobody ne.
Poznámky na mojí postavu asi ze světa nevymažu, ani reklamu, figuríny v obchodech a celebrity, jejichž neviditelné tetování na perfektním necelulitidovém a pevném pozadí hlásá "Jsem krásná a přesně tohle chceš!".
Ale na to, jak vypadám v zrcadle, se můžu projednou vybodnout.
Projednou. A pak možná znovu. A zase. Až trochu vychladnu a uvidím v zrcadle sebe. Ne něco, co chci nebo nechci.

Říkáte si, nadliský úkol?

Seznamte se s Kjerstin Gruys. Tato kalifornská studentka sociologie se rozhodla prožít rok bez pohledu do zrcadla.
Kjerstin měla v minulosti problémy s ppp a svou postavou byla velmi frustrovaná. Krize vyvrcholila před její svatbou v momentě, kdy si díky koupi v pořadí již 3. svatebních šatů Kjerstin uvědomila, že to přehání a něco je vážně špatně. Teorie Johna Bergera o tom, že se ženy neustále pozorují, ať dělají cokoliv, a tudíž se samy sobě stávají objektem, dovedla Kjersten k rozhodnutí zakrýt zrcadlo a soustředit se na sebe a své prožívání. O tomto ročním experimentu si vedla blog. Později o této své zkušenosti vydala knihu Mirror, Mirror OFF the Wall: How I Learned to Love My Body by Not Looking at It for a Year. Tato kniha zatím bohužel není k sehnání v českém jazyce, což je škoda. Myslím, že tato kniha představuje svěží vítr do plachet, kterého je v poličkách s bibliografickými spisky o ppp míň než šafránu. Dobrá zpráva ale je, že si Kjerstin Gruys svůj blog vede stále. Jeho ústředním tématem se po ukončení experimentu stal boj o osobní svobodu člověka (především žen), které se dnes a denně zříkáme kvůli nesmyslným požadavkům na vlastní tělo i osobnost celkově. Pro mě se staly Kjerstininy stránky, stejně tak jako celý její experimet, velkou inspirací a zdrojem dobré motivace.
Dokonce mě přivedly k vytvoření vlastního malého "protizrcadlového zaklínadla".
Tady je: (já vím, možná si pomyslíte: jak triviální, ale omyl! dosáhnout toho, abych si toto byla schopná říct před zrcadlem tváří v tváří svému obrazu mě stálo nemálo energie)

To, co vidím v zrcadle, přijímám a neodmítám. Takhle vypadám, prostě to tak je.
To, co vidím v zrcadle vypovídá o tom, jak vypadám, ne o tom, jaká jsem. O tom, kdo jsem.
To, co vidím v zrcadle neni všechno, a proto tomu nemíním všechno obětovat.

Kjerstin sama o svém blogu píše (zde):
"This blog began as a way to document my no-mirrors project, and has since evolved into a place where I muse, rant, and report on my colliding worlds of sociology, social psychology, contemporary feminism, body image, and beauty culture."


Kjerstin si vede blog na adrese: http://www.ayearwithoutmirrors.com/. O její knize a její akademické práci si můžete počíst zde: http://www.kjerstingruys.com. Kjerstin a jejího experimetu si už všimla, žel jen okrajově, česká média - v podobě článku na idnesu.

Myslím, že o ní ještě uslyšíme!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama