o těle bez PPP

27. srpna 2013 v 21:36 | Kristýna |  Zápisky
Jeden z mých zápisů (tenhle je z 27.října 2012), kterým bych ráda přispěla do plánované publikace:

...

Fňukavé info: Poslední dobou je pro mě fakt těžké psát. Příčiny jsou tři, a seřadím je podle důležitosti:
1. články se mi čím dál hůř zařazují do příslušné rubriky, a to mě rozhazuje natolik, že mám problém s blogováním. Píšu píšu, a pak najednou zjišťuju, že už zabíhám mimo okruh věcí, o kterých jsem chtěla psát původně, a co s tím a tak je radši ticho.
2. kromě různých psaní/posílání ohledně projektu se posledních pár dní začlo ve větším rozjíždět plánování příštího Festivalu na Muně, což s sebou nese pro mě dost hlavování, a nejde mi odsekat se od toho a jen tak vystřihnout článek.
Koresponduju denně po emailu asi se třema lidma, ale to by nebylo samo o sobě tak "psanínablogblokující".
Jde spíš o to, že jsem dostala úkol natolik vyžadující organizovanou kreativitu, že nezvládám vymýšlet tohle a ještě články.
3.mám potřebu napsat o asi dvou věcech, který bych neměla psát nikde veřejně, a tenhle vnitřní rozpor ze mě v mých očích činí velmi směšnou postavičku, která by neměla psát vůbec nic a nikam.
A pak mě taky dost zaskočila ta velká čísla v anketě napravo. Nevím jak dlouho nefungujou ty statistiky na blog.cz, ale to je vlastně jedno, čísla v anketě jsou čísla v anketě...
...
To podstatné: Nejvíc dotazů a podnětů přišlo na stávající situaci mě a mého těla. Ne z hlediska zdraví, ale z hlediska estetického (vizuálního) a hlavového.
Nějak obecně bych to pojmenovala asi Jak hodnotím svoje tělo oproti dobám s pokřiveným pohledem na sebe?
.
I když to není snadné napsat, tak pravdou je, že jsem měla hodně nepříjemné pocity, když jsem vyřadila většinu oblečení velikosti 38. Na pár dní jsem si to všechno nechala složené a zavakuované v pytlích dole ve sklepě, ale bylo to stejné, jako bych to měla ve skříni někde vzadu.
Oblečení, které mi nepadne.
Myslím si, že tohle je dost důležitý faktor, který ovlivňuje vnímání sebe samé hodně holek, které hubnou/mají ppp. Můžu potvrdit, že se moje pocity vůči mě samotné zlepšily, když bylo všechno toto oblečení zcela mimo všechny prostory našeho bydlení (v kontejneru na oblečení, rozdáno známým a zbytek vyložen v pytli u popelnic).
Mám doma jen oblečení, které můžu nosit.
.
A nebylo to snadné. Takové ty hlasy, které říkaly "Tohle je prohra, tos nezvládla!"...ty tam byly, a ještě někdy jsou.
Jsou tam ale i další (oproti minulosti o dost silnější) hlasy, které říkají "Řeš věci, které jsou aktuální. Všechny "až zhubnu", "kdybych zhubla" nebo "ještě chvíli počkej, a ono ti to zase bude" , nevedou k ničemu kloudnému."
A to jsou hlasy, které potřebuju. Pro teď, pro dobu, kdy se sebou vlastně nechci nic radikálního dělat, protože mám spoustu jiných věcí, na kterých je potřeba pracovat a které nemají s tělem nic společného.
.
Vzhledem k tomu, že jsem dlouhé roky fungovala se spoustou hlasů, které mluvily o jídle a o mém těle, vidím rozdíl. Ty hlasy dřív byly v drtivé většině negativní. Skoro všechno bylo špatně, nebo s sebou neslo "ALE", které ty chvíle, kdy jsem třeba jedla dobře, dokázalo posunout ze strany dobré na neutrálno anebo do tmy.
"Máš jeden den dobrý jídelníček, a můžeš si oblíct tuhle sukni, ALE kdybys jedla jinak, mohla by sis oblíct i tyhle šaty, ve kterých by ti to určitě slušelo víc."¨
"Nemyslíš, že je úplně jedno, že ze sebe dneska nemáš traumátko? Stejně za chvíli vylezeš mezi lidi, a od toho, co je hezký, máš sakra daleko!" ...a tak...
Testy rozvinutějších dialogů sama se sebou dopadaly všelijak. Někdy se zadařilo, a byl hezký den. Často se nedařilo, a pak to končilo v lepším případě s neustálým pozorováním a sebekontrolováním, v horším případě s přecpaným bolavým žaludkem. Nejhorší varianta skončila v záchodové míse.
...
Tyhle hlasy nebudu mít jediná. Myslím, že je mají lidi nejen s ppp, ale i s depresema a nízkým sebevědomím. Je děsivé, jak snadno v jejich útlaku lze zůstávat v rámci nejen dnů, ale i let.
Změna nepřišla ráz naráz, ale zcela nezaznamenatelně a pozvolně. Asi jako když se hojí hluboká odřenina.
Nejdřív nastane zánětlivá fáze, kdy se zůží žilky a začne srážet krev. Jakmile přestane krvácení, opětrozšířenýma žilkama frčí krvinky a plazma.
Radikální třídění šatníku. Hlavně být rychlá a nemilosrdná. Naskládat do pytle a odnést dolů. Hlasy ignorovat, alespoň pro tu chvíli. Prostě nejsou, přestože "prohra!" duní někde pod spánky prakticky nepřetržitě. Sedět pak chvíli jen sama se sebou a uvědomněle si připustit, že právě v tuto chvíli jsem neudělala nic, co by bylo špatně. Jen jsem oddělala něco, co nepotřebuju. Stejně jako můžu uklidit na jaře zimní kabáty. Nic víc. Nic míň.
A říkat si to pokaždé, když mě napadne přemýšlet "co by kdyby"...
Bílé krvinky se začnou hromadit na dně rány. Jejich účelem je odstranit bakterie a zabránit vzniku infekce. Tato fáze nastává zhruba 6hodin po zánětlivé fázi.
Racionálně si se sebou promluvit o tom, PROČ je problém oblíkat na sebe velikost 40 a 42. Výsledek - osobní názor. Neberu ho. Není proč.
Nikoho nezajímá, co si o sobě myslím. Proč by se měl někdo zajímat, co mám na sobě (z hlediska velikosti), když se mnou řeší věci pracovní nebo přátelské?
Známá smyčka o tom, jak málo mě samotnou zajímají velikosti ostatních lidí.
To, co druhé vizuálně (když už) zajímá, je nositelem oblečení velmi ovlivnitelné - totiž střih, barva, materiál a vzor. Nic víc druhého nezajímá.
Zajímat by to mohlo potenciálního partnera, ale tohle je něco, co neumím řešit, protože jsem se s tím sama ještě osobně nesetkala, a z mého pohledu mě nezajímá, jakou velikost má potenciální partner. Řeším střih, barvu, materiál a vzor.

Dále by to mohlo zajímat lidi, kteří řeší sami sebe a potřebují se o něčem ujišťovat. Této skupiny je mi líto, protože jsem si tím prošla, ale stejnou vahou jsou mi u prdele, protože i kdybych měla velikost XS nebo XXL, jim to nedá ve výsledku nic, než jejich osobní nenormální "něco", co jim udělá krátkodobě buďto radost, nebo kekel.
Zběžné prohrabání šatníku. Z hlediska racionálního vše vpořádku, až na nedostatek kalhot. A chybí mi moje oblíbená košile.
"No vidíš. Tak co teď? Co s tebou? Košile druhá nebude, taková už se neprodává...A je smutný, že všechny ty roky s jídelníma úletama pěkně sedla, a teď, když jsi přece vklidu a vpořádku, najednou nesedí dobře. Není něco náhodou trošku špatně?!?"

Tato a dalších XY variací na tohle téma bylo a vpodstatě JE to nejtěžší na celém tom procesu změny těla v souvislosti s NEppp. Ty okamžiky, kdy se ozvou pochybnosti.
Myslím, že kdybych za sebou neměla tolik roků takovou blízkost se sebeponižováním, asi bych měla mnohem větší problémy zkoušet tyhle pochybnosti odvracet a ničit.
...
"Bude to opravdu fungovat? Neměla bych přeci jen začít makat? Opravdu tomu věříš?"
Asi nevíte, o čem mluvím. Párkrát jsem to tady nastínila, osobně jsem se o tom bavila s AA, Monou a ještě dvěma lidma, ale tady na blogu to stále nebylo.
Důvod?
Přesně tyhle pochybnosti. Strach, že když to nevyjde, nebudu umět vysvětlit, že to není prohra, ale jen nevydařený pokus.
Strach, že když to nebude fungovat, neunesu tíhu vlastního veřejného "rozumování".
Strach, že zničím něčí naděje.
Strach...pocity nicotnosti.
.
Jediné, co mi kdy pomohlo zbavovat se nějakého strachu, bylo setkání s ním, a přežití ho. Takže jdu napsat, jak si to o svém těle s a bez ppp představuju.
...
Třetí fáze hojení je charakterizována obnovením pokožky, tvorbou kolagenu a podkožní pojivové tkáně,
tvorbou granulační tkáně (ta představuje jakési lešení) a následném stáhnutím okrajů rány.
let´s go:
Když jsem se začla zkoušet pochopit principy svojí ppp, překvapivě (ale zcela logicky) jsem došla k tělu. Ne k tomu, jak vypadá, ale k tomu, jak funguje.
Díky fungování těla jsem se dlouho a dlouho poté, co přestalo zvracení a pojídání chemie, prala s návaly jídla, potřebama ubližovat si jídlem, kiksama atd.
Když jsem začla pozorovat, že aniž bych si hlídala veškeré jídlo, prodlužuje se doba mezi jednotlivými jídelními bordely, rozhodla jsem se pro lehce magorickou matematickoodvozovací teorii.

Totiž dlouho jsem koukala na různá data a údaje ve svém životě. Dívala jsem se na to, kdy se mi jedlo dobře, kdy jsem měla nejvíc problémů,
dívala jsem se na to, co jsem dělala v době, kdy sem jedla lépe...
Dívala jsem se taky na to, jak jsem byla kdy nemocná (a nadávala si za to, že jsem si nezapisovala podrobně!), kdy jsem měla jaký typ schůzek a na jakých místech jsem se vyskytovala...

A celkově jsem z toho vyvodila, že pokud se zaměřím opravdu na ty věci v životě a ne v těle/na těle, tělo bude fungovat.
.
K tomu, aby tělo začlo fungovat, bylo třeba vykomunikovat s ním různé návyky (otázka zvracení, otázka sebepoškozování, otázka alkoholu a cigaret, otázka sexu, otázka spánku, otázka cvičení atd atd), a pokusit se dostat se do co nejlepší "kondice".
Tak, aby tělo vědělo, že mu nechci ubližovat.
Stále jsem přesvědčena, že tělo nemá důvod být takové nebo makové, když ho k tomu člověk sám nevede.
...
A promlátit se přes hlavu, která má tendence všechno řídit, kontrolovat a vést. Promlátit se přes hlavu tím způsobem, že si ujasním, KOLIK MOC ostatních věcí potřebuju dělat lépe a více, než řídit tělo, které se o sebe umí postarat samo.
Potřebuju se bavit s některýma lidma, a ne se u toho cítit jako největší hlup a ošklivec. Potřebuju nezapomínat na pracovní schůzky, a ne na návštěvu fitka.
Potřebuju se jít něco naučit, což znamená klást otázky a dávat podněty ze své strany, a ne to celé promlčet, nepochopit a to jen kvůli tomu, že se bojím otevřít pusu, aby se na mě ten druhý náhodou nezačal víc dívat.
Copak by někdo podával jiné informace člověku hubenému a jiné tlustému?
Shrnu-li to stručně a jasně - mám mnoho jiných věcí, než svoje tělo v estetickém slova smyslu, ve kterých mám hluboké nedostatky. Protože nejsem ani modelka, ani sportovkyně, ignorace této skutečnosti (aneb řešení těla místo života) vypovídá o hluboké hlouposti.
...
To modré výše napsané je takové moje motto, které mi pomáhá přežívat "moje baculaté období", měla -li bych toto mezidobí nějak nazvat.
Je to někdy těžké, a někdy je to něco, nad čím vůbec nepřemýšlím, protože mám plnou hlavu práce, Inky nebo jiných důležitých věcí. Přesně tyhle plné dny jsou v tomto ohledu hodně přínosné, protože říct si "Jo, už další týden za mnou" je fajn.
...
A od příjemného k nepříjemnému...
Předloni jsem si zažila tělo asi v nejvyšší výkonosti co do svalů a pevnosti. Od té doby, co nechodím Xkrát týdně do kickboxu, netrávím denně hodinu doma na karimatce a nepobíhám každou volnou chvíli po lese, to jde z kopce.
Vlastně naopak, roste to. Jak centimetry, tak váha.

Čekala jsem to. Čekala jsem to, a celou dobu jsem čekala sama na svoje přijímání tohoto "baculatého mezidobí", bez kterého se nedostanu tam, kde chci být ideálně napořád,
totiž ke své zdravé normální váze a tělesným rozměrům odpovídajícím mému životnímu stylu.
.
malá, ale důležitá vsuvka:

Jak to přiblížit...začínám mít pocit, že melu hrozné blbosti, které nejdou pochopit. Achjo...
Jednou jsem tady někde napsala, že si myslím, že k tomu, aby se mohl člověk nějak správně vyformovat/vytvarovat/zhubnout, potřebuje přirozeně fungující tělo.
Mám na mysli takový ten ideál, takové to, když člověk nezhubne v pětadvaceti deset kilo, které pak bude znovu shazovat ve třiceti, v pětačtyřiceti a vůbec celý život bude něco cíleně měnit.
To, co bych ráda měla, je tělo, které bude takové, že mě v něm bude dobře, bude fungovat v určitých obdobích tak, jak má (tzn.například že během těhotenství přibere, na zimu přibere a na kolem léta to zase shodí atd), a pokud nastane nějaký velký výkyv (jakýmkoli směrem), nebudu z toho šílet a pokládat to za defekt, protože to rozhodně nebude způsobeno záchvatovým přejídáním atd...
.
Můj životní styl je takový, že ačkoli nejsem sportovec, vykonávám činnosti, při nichž je potřeba určitá kondička (například šlapat 7km ve velmi nepříznivém terénu s 15kg dítětem + 25kg batohem na zádech anebo tahání fošen na střechu domu). Aby toto fungovalo, zcela racionálně nemůžu vyžadovat jemnou konstrukci těla.
Nemůžu vyžadovat nulové tukové zásoby, protože na to, abych si držela tělo v rovině pouze svalové, nemám časoprostor a vůli (debatu o tom, zda se toto dá pokládat za důvod nebo výmluvu jsem schopna absolvovat).
Nemusím ale i přes to nosit na zadku celulitidu a pneumatiku na břiše.
.
Stávající "baculaté mezidobí" je zvláštní. Nikdy jsem to nezažila, a pocity jsou proměnlivé. Někdy mám den, kdy je mi ze mě blbě. Ne tím velkým, hlubokým způsobem, kdy si vyčtu všechny hříchy života a usadím se radikálně do lavice neschopných hnusek.
Spíše tím způsobem, kdy mám chuť si naliskat za ty naprosto zbytečný jídelní úlety, kterýma jsem nějaké centimetry/kila získala.
Na druhou stranu - moje situace byla taková, že kdybych si těmito zbytečnými jídelními úlety neprošla (mám teď na mysli stravování od konce roku 2011), nedostala bych se z ppp, protože v mém případě jediné, co opravdu fungovalo,
bylo nechat to být.
Vykašlat se na jakákoli pravidla - považuju za důležité říct, že k tomuto jsem došla po opakovaných pokusech jíst jinak, dělat si režim, upravovat si jídelník atd. Za hlavní důvod, proč si myslím, že mi nic jiného než "ignorace tělesných potřeb spouštěných ppp v hlavě " nepomohlo,
považuju svůj smysl pro řádování prakticky čehokoli, a pro touhu po bezpečí, která v mnoha a mnoha ostatních záležitostech nastává pouze při řízeném řádování - to byl třetí největší vabank za poslední tři roky co se ppp týče.

První byl samotný krok k tomu, že to zkusím porazit,
druhým bylo otevření se na blogu/některým lidem okolo,
a třetí tohle.
Všechny tři nabízely pouze dvě varianty - buď to půjde, nebo nepůjde.
Tohle jsou pro mě natolik závažné věci, že nedokážu přemýšlet jinak než černobíle. Buď, anebo.
Je pro mě zajímavé přemýšlet, co by se dělo, kdyby se s vypuštěním jídelních pravidel spustil kolotoč přejídání ve velkém anebo jiná katastrofa (třeba zoufalost nad přibývajícíma centimetrama vedoucí k zakleknutí u wc mísy!). Je možné, že bych se pokusila vrátit pouze tam, kde to ještě fungovalo, anebo bych spadla úplně zpátky na začátek a začla nanovo?
Nezačla vůbec a skončila to?
No, myšlenek okolo tohoto je moc, ale nechci je zbytečně rozebírat, když nejsou aktuální, a proto:
Si myslím, že "ignorovat tělesné potřeby vyvolávané poruchou příjmu potravy v hlavě"
by se vyplatilo všem lidem, kteří už své tělo poslouchat CHTĚJÍ. Bojovat pouze s hlavou je rozhodně snažší než bojovat s hlavou a tělem.
A mám na mysli především ZP, které se začlo rozmáhat po opuštění zvracení.
Myslím si, že toto může být skalním problémem hodně lidí, kteří se rozhodnou seknout s bulimií. Když totiž přestaneme zvracet, stane se asi toto:
Ta jedna naše část, která se rozhodne uzdravit se, má pocit maximálního výkonu. Ten zbytek (a na začátku léčby je to drtivá většina celého člověka) ale stopku zvracení vnímá pouze jako znesnadnění svého působení,
a snaží se v člověku zůstávat nadále,
což se nejčastěji projeví jako přejídací záchvaty. O tom snad brzo napíšu samostatně.
Pokračuju dále:
Se stávajícíma rozměrama těla spokojená nejsem. Ne proto, kolik to celkem dělá, ale pro to, KDE a JAK to vypadá.
Vadí mi, že mám břicho jako fakt břicho a vadí mi, že nemám díky tomu skoro žádný pas.
To mi vadí.
Taky mi vadí, že mám buclatý obličej a že se mi začla dělat asi zas trochu celulitida (velmi vtipné je, že na jeden inzerát, který jsem na základě Ingrid projevů někam vyhodila, jsem uvedla, že celulitidu nemám. Ještě vtipnější je, že se mi začla objevovat asi tři dny poté, co se inzerát zveřejnil. Nejvtipnější (i když nevím, do jaké míry toto lze brát s humorem) to je asi pro Martina, který můj zadek sice neviděl z blízka, ale jakožto odpovídající na tento inzerát může být do budoucna velmi nemile překvapen realitou odkloněnou od nabízeného...Pokud to ovšem zase nezmizí:) ).
Nevadí mi to z jiného než osobního pocitu, protože stále zvládám to, co zvládat mám. Nevadí to asi ani potenciálním partnerům/partnerkám, kteří se stále objevují, jsou stejně komplikovaný jako když jsem měla kolem 60kg a opakujou se s nima obdobné situace, jako když jsem měla 60kg.
Jediná změna je, že jsou to čím dál častěji lidi, se kterýma bych si víc rozuměla než nerozuměla (což je vlastně úžasný pokrok potkávat lepší a lepší lidi), a píšu to jen proto, že zájem potenciálního partnera dokážu vyhodnocovat jako jediný důvod pro práci na svém těle z hlediska sociálního/společenského. Všichni ostatní lidi si můžou myslet co chtějí.
Toto racionální hodnocení sebe samé mi hodně pomáhá v tom přijímat skutečnost, že jsem tam, kde teď sem. Uvědomovat si, že existuje možnost ihned začít "něco" radikálně dělat, nějak tuto "baculatou dobu" zrušit, ale že to teď dělat nebudu.
.

Nevím teď, jak pokračovat, protože nechci, aby vyzněním tohoto článku bylo "když se rozhodnete vyléčit se z ppp, budete tlustí a hnusní".
Proto dopíšu zbytek ke své matematickoodvozovací teorii, aneb ...
.
Po dlouhém koukání na svůj život, kdy jsem se zaměřila hlavně na fungování těla a spojitost s ppp, jsem došla k tomuto závěrům obecným:
Moje tělo bude schopno normalizovat se, pokud mu k tomu nechám volné pole působnosti.
K tomu, abych mohla zhubnout/zformovat si postavu nedefektvním způsobem, potřebuju mít tělo opravdu přirozeně fungující.
Tělo reaguje na poděty z hlavy, a moc dobře si je vědomo toho, že dokud ho budu řídit/ovládat, nemá důvod fungovat správně.
Normální tělo neznamená vypracované a štíhlé tělo, ale znamená správný základ pro kosmetické úpravy (rozuměj nebude se hýbat s obsahem, ale spíše s tvarem, protože tím dojde k přirozené reorganizaci i uvnitř).
a závěrům osobním:
Vzhledem k délce trvání a formě ppp budu potřebovat minimálně 4 měsíce opravdu správného jídla bez řízení hlavou. Po této době by mohlo být tělo přesvědčeno, že mu opravdu věřím, a nebude mít potřebu nespolupracovat.
Během této doby se budu snažit fungovat co nejvíc 100%, abych mohla nsatavit jakási "kritéria" toho, k čemu a jak tělo potřebuju (a to nemyslím pouze nějak odosobněně. Nemyslím jen jako tělo na nošení batohů, ale třeba jako tělo ve kterém se budu cítit dobře v klubu na parketu).
Závěrem celého tohoto "experimentu" bych měla být já.
.
Takže
cíl 1. - nechat tělo, aby ukázalo, co chce. A přežít to.
cíl 2. - dělat to, co chci dělat.
...
A teď se pokusím nějak závěrově shrnout tohle všechno do pár vět, protože vážně nevím, zda je to všechno výše uvedené, čitelné...
Právě se nacházím ve fázi, kdy na sebe beru veškerou zodpovědnost za jídlo, které sním, a za to, jak skrz to vypadám.
Očekávala jsem, že s vypnutím "kontroly" jídel nastane taková malá apokalypsa, protože:
1. je to úplně úplně poprvé za posledních 8 let minimálně(!), kdy budu jíst tak, jak to cítím, ANIŽ by existoval jakýkoli výhled na stravování budoucí
2. tedy zcela určitě, (jako když vypustíte dlouho zavřeného psa ven, bude bláznit) bude bláznit i moje tělo. A bude zkoušet, jestli opravdu může jíst v 10 večer, jestli si může dát 2 sladkosti za den, jestli si může dovolit sladit kafe nebo snídat zbytky včerejší večeře.
3. hlava se bude snažit dělat problémy.
Také jsem ale doufala, že:
1. se nedostanu do nějakých opravdu začarovaných bludných kruhů ZP, protože to myslím opravdu vážně a chci se naučit jíst dobře
2. mám dost věcí, které pokládám za opravdu důležité, a netýkají se jídla, tudíž se nemusím nechat smést jídelníma chaosama
3. tělo začne něco dělat dost rychle, takže hlava nedostane šanci to celé zesměšnit
.
Doposud se stalo to, o čem jsem psala v předchozích dlouhých článkách. Ke svým čtyřem měsícům opravdu neomezené možnosti konzumace jídla jsem se dostávala od začátku roku.
Teď v tom jsem asi tak ten měsíc, a je fajn moct napsat - ano, už nemám potřebu jíst později večer, snídat zbytky od předchozí večeře, nevrhám se ve chvílích slabosti na sladkosti (ale umím si zamlsat :) ).
Za poslední dva týdny jsem zhubla asi 3cm přes břucho. Jen tak. Cvičím když mám chuť, a není to tak, že chuť nemám (což je super, protože to mě děsilo, jak to bude s potřebou vycvičit ze sebe nějaké endorfiny :) ).
Jestli to bude pokračovat dál, tak na jaře 2013 budu mít o nějaké ty centimetry méně, váhově to taky bude o něco dole, a budu moci zahájit nějaký cílený "body forming".
Nechci ale nic předbíhat.
Aktuálně jsem ve fázi "baculatého mezidobí", aneb učím se zodpovědnosti za svoje jídlo, aneb
Pěkná fasáda nezaručuje pěkný interiér.

Čtvrtou a konečnou fází hojení rány je její zrání, během ní se organizuje kolagen a formuje se jizva.
Když se dívám na svoje jizvy, tak tohle je první, o kterou zdravým rozumem opravdu stojím. Chci, aby můj celý další život byl jedna velká jizva PO boji s ppp.


...hodně brzy chci napsat, jak to je teď, o rok později...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama