Sebepoškozování

4. srpna 2013 v 7:22 | Monika |  Váš pohled
Mám jizvy a k tomu neustálý pocit, že mi na ně lidi civí.
Málokdo se ptá, snad jsou lidé víc slušní, než za jaké je pokládám, nebo jsou ty jizvy už viditelné jen pro mě, nevím.
Mnohokrát mě napadlo, že si přes ně nechám udělat nějaké pěkné tetování, nejlépe takové, které by vystihovalo všechnu tu bolest a trápení. Pak mi ale dochází, že nic nevystihuje tu bolest líp, než moje jizvy. Nestydím se za ně, protože o mě mnoho vypovídají… jenom mi vadí, když lidi civí.

Během "emo éry" získalo sebepoškozování nepěkný přívlastek a nejednou jsem se setkala s otázkou, jestli si jako hraju na emo nebo co. Emo už díkybohu nefrčí, přesto bych chtěla podotknout, že si nehraju na nic, pokud vím ("pokud vím" je tady důležitou poznámkou, protože mnohdy je těžké prokouknout sama sebe).
Je těžké popsat, co sebepoškozování je a proč. Pro mě mělo v průběhu let různé významy. Zpočátku to byla beznaděj, vztek a nemožnost ho projevit. Už nevím, kde jsem četla následující: Vedoucí v práci nespravedlivě pokárá muže, ten se cítí ukřivděn, neřekne však nic, přijde domu a uleví si tak, že vynadá ženě. Naštvaná žena si vylije vztek na synovi a syn jde a nakopne kočku.
A teď si představme, že syn je takový ten citlivý tvor se smyslem pro spravedlnost, co se mu příčí nakopnout kočku, ba i zašlápnout mravence. I přes všechnu dobrotu je tu však reálný vztek a nenávist, emoce možná potlačované, neprojevené, vrší se na sebe a stávají se časovanou bombou. Negativní emoce MUSÍ být odreagovány. Zde přichází mnohokrát slyšená rada: "Tak začni sportovat". No nevím, možná kdybych začala hrát rugby…
Pokud nemáme koho, nebo prostě jen nechceme či máme strach obrátit svůj vztek proti někomu (ať proti jeho reálnému původci nebo tzv. obětnímu beránkovi), snadno nalezeme cíl v sobě. Obrátíme všechen ten vztek, nenávist a potlačovanou agresi proti sobě, nejspíš nám to v ničem nepomůže, ale prostě se to tak stane.
Co je tedy výsledkem? Co všechno je sebepoškozování?
Ve většině případů nejde jen o nějaké záměrné techniky (např. žiletka), ale o celou škálu vědomého i nevědomého chování, kterým si působíme bolest, fyzickou i psychickou. Andrea Platznerová ve své knize Sebepoškozování (2009) dokonce mezi sebepoškozování řadí nejrůznější neuvědomované dloubání, ňoupání, strhávání strupů, nehtových kůžiček a kousání nehtů, což je přinejmenším k zamyšlení, když si uvědomíme, kdy tyhle zdánlivě bezvýznamné akty provádíme. Většinou ve stresu.

S. Rosenzweig (1946) píše následující: "Autoagresivní akty vycházejí obvykle z hlubokých a silných pocitů viny, tj. trestání sebe sama za vinu; to umožňuje redukci vnitřního napětí a je převážně nevědomé, a tak může mít povahu různých způsobů chování od sebepoškozování se gamblerstvím, pracovním přetěžováním, přivoděním si různých nesnází, zátěží, dokonce chorob až po nevědomé sebevraždy pomocí jinak nevysvětlitelných autohavárií apod."
Jednoduše řečeno: sebenenávist. Pocit, že nejste dost dobří. Nedokázali jste naplnit očekávání, která na vás měli ostatní nebo vy sami na sebe, zklamali jste, jste neschopní, nemožní, nezasloužíte si nic dobrého. A tak sami sebe přesvědčíte o svojí ubohosti a nedokážete přijímat dobré, přijímat úspěchy a cenit si sebe, upadáte do bludného kruhu sebeobviňování, a když vás něco dobrého potká, tak si toho buď nevšimnete, nebo v horším případě se toho snažíte zbavit: protože si to nezasloužíte nebo jen máte strach, že byste to mohli pokazit, protože jste k ničemu.

Zde bych raději mohla mluvit o sobě. Já a moje věčné couvání. Dveře se otevírají, nabízí se něco krásného, já jen nahlížím a couvám, protože já přece nejsem ta, kterou potkávají dobré věci. A kdyby mě náhodou potkaly, tak bych je určitě zkazila, a proto radši nemít nic, neboť když nic nemáte, nemůžete to ztratit. Často takto krachuji při "dělání přátel". Například když se se mnou chce bavit někdo, se kterým bych se taky moc ráda bavila. Bavíme se jednou, je to fajn, je to sranda, ale příště se radši vyhnu obloukem, protože více chvil společně znamená více příležitostí ztrapnit se, zkazit to a způsobit, že už se se mnou nebude chtít bavit. Pak přichází stagnace, bolest a sebelítost z toho, že nemám žádné kamarády. A ta bolest, to je ono, neboť smutek je mi bližší než radost. Mám ze štěstí strach a jsem-li šťastná, jsem taky trochu nešťastná, protože vím, že to štěstí skončí a zase přijde pád. Pokud jsi na dně, existují totiž jen cesty nahoru. A pokud jsi na vrcholu, tak právě naopak. Proto je jednodušší držet se dole a štěstí nechat hrdinům.

Vyhýbání se radostem je ještě docela mírná záležitost oproti záměrnému vyvolávání problémů. Může jít třeba o vyvolávání hádek z prosté potřeby být nesnesitelní, aby vás ostatní nenáviděli tolik, jako vy nenávidíte sami sebe. Nebo krádeže: nesmyslné braní věcí, adrenalin, možná vás chytnou a možná vás potrestají, a bolest a stud bude konečně reálná, nejenom jakási imaginární představa a otázka, z čeho vaše bolest vlastně vychází. A co takhle přejídání? Nacpat se, zvracet, být tlustá a nechutná, aby se vás lidi štítili tolik, jako se štítíte sami sebe.

Chtělo by to nějaký pozitivní závěr…

Já už se nesebepoškozuji, pokud vím. Naučila jsem se vnímat sama sebe. Myslím, že stojí za to pokaždé, když si něco uděláte nebo něco odeženete ze svého života, zastavit se a zamyslet se: proč. Přemýšlet víc a mluvit víc sám se sebou je důležité. Možná tak odhalíte svoje skryté, absurdní motivace, naučíte se je ovládat a směřovat svoje chování tak, aby bylo v souladu s tím, co opravdu chcete. Nebát se a přijímat výzvy, protože bez risku není zisk. Jít do věcí po hlavě, možná vyhrajete a možná prohrajete, tak jako tak oboje vás posune dál. Já se snažím věřit sama v sebe a v to, že mě čekají dobré věci: a že k těm dobrým věcem se dostanu jedině přes překážky. Možná teď dost riskuju a dělám praštěný věci, které by mě dřív ani nenapadly (fakt, že momentálně píšu z Nového Zélandu, je toho snad důkazem). Rozdíl je v tom, že vím, že když se něco pokazí, jsem schopná to překonat a jít dál… a zkusit to zase jinde. Je to jako stavět si schody z vlastních neúspěchů….

Monika
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 fall fall | 11. srpna 2013 v 22:35 | Reagovat

Moc hezky jsi to napsala!
Diky za to, a vic takovych clanku!

2 klara klara | E-mail | 4. března 2014 v 11:11 | Reagovat

Je zvláštní číst článek a uvědomovat si jaký člověk může dělat dojem na lidi kolem sebe. Jen škoda že mu to něřeknou do očí.

3 Es2017 Es2017 | E-mail | 3. března 2017 v 23:33 | Reagovat

Ahojte, som študentkou psychológie v Olomouci. Oslovujem vás prostredníctvom tohto príspevku z dôvodu, že *hľadám* ľudí - konverzačných partnerov pre svoju bakalársku prácu, ktorá je zameraná na zámerné sebapoškodzovanie. Výskum bude prebiehať formou rozhovorov. Všetko bude kompletne ANONYMNÉ. Hľadám ľudí vo veku od 18 rokov, ktorí sa v minulosti či naďalej v súčasnosti sebapoškodzujú. V prípade akýchkoľvek otázok ma prosím kontaktuje prostredníctvom mailu: vyskumdsh2017@gmail.com. Ďakujem vopred.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama