infoVideo

14. srpna 2013 v 20:55 |  Mísa plná překvapení
...je nám smutno po kočičce, která krásně podkreslovala naše videa, takže tentokrát alespoň na papíře :)

Je dobré udělat si zastávku, podívat se nazpět, zhodnotit a nasměrovat se dál.

Co tedy v projektu dál?

Za prvé- je poměrně těžký skloubit projekt a osobní život, obzlváště když se projekt týká ne zrovna příjemné stránky osobního života. Já se od června stabilizuju na nové životní cestě, snažím se věnovat dcerce, Monika je na Novém Zélandu, a Zuzka pracuje se sebou.
Se všemi, kteří do projektu přispěli a chtějí přispívat, fungujeme převážně na korespondenční rovině.
Vymyslet zcela otevřená setkání pořád vnímáme jako dobrý nápad, věříme, že má smysl setkávat se. Rády bychom dělaly taková setkání pravidelně, v jednom určitém podniku, v jeden určitý den a určitý čas.
Chceme také rozšířit kruh stále přítomných o pana Barbariče, nabídnout možnost online konzultací s dalším terapeutem, nutričním poradcem v tomto čase. Hosté budou hoštěni.
Kdokoli bude chtít přijít, je vítán.

Z těchto setkání by mohly vzniknout hodnotné (video)záznamy, které podle nás mají velký smysl, a ze kterých bude možné vybrat některé podstatné věci, které by stálo za to hodit do tištěné podoby.
Tím se dostávám k bodu číslo

DVA, a to vydání publikace, kterou vytvoříme my. My všichni, kteří máme co říct k ppp, anebo máme v šupleti zavřené literární tvorby a črty, obrázky, kresbičky...
Střípky tvořící dohromady zrcadlo.
Je na každém, zda chce vystupovat pod pseudonymem, nebo vlastním jménem. Ještě nikdy u nás v ČR publikace tohoto rázu nevyšla, doposud vyšly převážně autobiografie či svépomocné příručky. My bychom chtěly zachytit něco mezi tím, chtěly bychom dát prostor pro niterné vyjádření se k poruchám příjmu potravy, vnímání situací, přemýšlení,
předat vlastní zkušenosti, rady a typy dál,
a aby to nebylo jen spousta černého na bílém, proložit to obrázky a literárními dílky.

Svoje příspěvky posílejte mailem do konce února 2014 na náš mail.

Já osobně plánuju publikovat některé články ze svého osobního blogu, hlavně o vnímání sama sebe a toho, co mi pomáhalo a naopak co mě shazovalo při boji s ppp, chtěla bych ukázat, jak moc se mi měnilo uvažování během let s ppp, a když zbyde místo, tak nějakou svou básničku.
A u kreativity zůstaneme i ve třetím bodě, a tím je

3.fotovýstava:

Monika k tomu obecnému nápadu napsala začátkem projektu toto:
Zdá se, jako by tělo bylo necitlivým objektem, který k naší osobnosti nepatří. Pouhá schránka. Módní doplněk. Snažíme se donutit tělo, aby se přizpůsobilo našim perfekcionistickým požadavkům. Chceme, aby bylo krásné, štíhlé, mladé, bez vrásek a bez špíčků, bez strií, bez jizev, bez chloupků, bez pórů, bez pupínků, aby bylo vyšší nebo nižší, někde větší, někde menší, opálenější, aby se nepotilo, aby vonělo, bylo hebké, výkonné, pevné, ohebné atd. Z uvedeného vyplývá, že na svoje tělo máme požadavky, které jsou často zcela proti jeho přirozenosti a funkčnosti, a ve snaze dosáhnout pomyslné dokonalosti ho neváháme ničit. Jako by tělo bylo nepřítelem, proti kterému je třeba bojovat.
Ale proč se snažíme přizpůsobovat své tělo? Nemělo by to být spíš naopak? Neměli bychom se přizpůsobit svému tělu a respektovat jeho schopnosti a hranice?
Zkrátka přijmout ho takové, jaké je, tedy jako tělo, které nám dává život, a nikoliv jako produkt, který nás (v lepším případě) zdobí.
Všechny tyto a další myšlenky bychom chtěly vyjádřit výstavou fotografií těl. Těl bez hlav nebo bez obličejů, jako výraz toho, že naše těla jsou od našich osobností oddělena. A možná také jako výraz toho, že se snažíme svoje těla přijmout taková, jaká jsou - snažíme se bojovat s poruchou příjmu potravy.
Mnohé z nás se konfrontaci s vlastním, možná nenáviděným, tělem vyhýbají. Nerady nosíme obepnuté, příliš odhalující oblečení, nerady se ukazujeme v plavkách, nechceme se svlékat, nerady se fotíme a možná, že se na sebe ani nedokážeme podívat do zrcadla.

Proto věříme, že samotný akt focení by mohl být dobrým krokem k sebepřijetí. Svléknout se do spodního prádla, nechat se takto vyfotit a následně ukázat tyto fotografie světu… Prostě se za sebe nestydět. Jsme takové, jaké jsme, a ať to všichni vidí.

Vidět svoje tělo vedle jiných těl by mohlo být také nenahraditelnou zkušeností. Často se totiž nejsme schopny vidět reálně, jsme proti svému tělu zaujaté a vidíme ho pouze jako škaredé a tlusté. Odborně se tomu říká porucha sebeobrazu. Právě při konfrontaci s ostatními si můžeme uvědomit, jaké ve skutečnosti jsme.
.
Lidi dneska nahotou demontrují proti všemu možnému. Lidská nahota je brána jako norma, maso, nic, nad čím by se kdokoli krom radikálů či puritánů pozastavoval.
Porucha příjmu potravy s nahotou docela hodně souvisí. Ve změti obnaženosti dneční doby je pro lidi těžké uvědomovat si to.
Myslíme, že je velmi vhodné udělat trošku více jasna.
Oproti Moničinému textu bychom však hlavní cíl neviděly v "ukázat, jaké jsme", ale "demonstrovat vlastními těly závažnost poruch příjmu potravy", a přispívat k bourání dogmat (minimálně to největší - porucha příjmu potravy je primárně fyziologická nemoc, a každý člověk s poruchou příjmu potravy vypadá jako chodící kostra).

Naše představa o konečné podobě každé jedné fotografie:
rozměr: cca 50x30cm, možná i větší (zvětšení a paspart zajistí firma)
popisek: věk, stav (s ppp - počet měsíců/let s ppp, nebo vyléčená - počet měsíců/let s ppp)
Plánovaná vernisáž : květen 2014

Více o přípravě a tvorbě fotek velmi brzi přiblíží tady na blogu Zuzka.


3. zážitkový kurz, který jsme chtěly původně provést letos, přesněji právě teď v srpnu. O něm více zítra.


....
Dobrý zbytek večera
Kristýna
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rezzy Rezzy | Web | 15. srpna 2013 v 22:49 | Reagovat

Článek mě moc potěšil, jsou to skvělé nápady :) Znáte knížku Putování s černým psem? Nápad s publikací mi ji ihned připomenul. Tu knížku mám hrozně ráda a jeden čas mi velmi pomohla.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama