Sólo pro Princeznu

16. září 2013 v 22:23 |  Psaní próza
příspěvek do připravované publikace od Rezzy


"Ahoj," usmála se na mě křehká blondýnka.

"Cože? Co tady děláš?" zeptala jsem se. Měla jsem důvod být překvapená - seděla totiž v mém pokoji a já vůbec nevěděla, o koho jde.

"Bydlím s tebou už rok. To je dost, že sis mě všimla. Už mi budeš naslouchat?"

"Já tě ale neznám. Jak ses sem dostala?"

"Proboha, přišla jsem s tebou dveřmi. Jsi natvrdlá?" zamračila se.

"Dobře, dobře… Mně je to fuk. Dělej si tady, co chceš," odpověděla jsem a chystala se odejít do koupelny.

"Myslím, že mě tady nechceš," vzlykla dívka, proletěla oknem a byla pryč. Chvíli jsem stála na místě a přemýšlela, jestli se mi to všechno jen nezdálo. Nakonec jsem nad tím mávla rukou a odešla.

O pár dní později jsem stála na autobusové zastávce. Po protějším chodníku procházela slečna v černém kabátku a polobotkách. Dívala se přímo před sebe a mířila k parku. Sledovala jsem ji, dokud nezašla za roh budovy. Páni, měla tak hubené nohy, byla tak štíhlá… V tom se mě někdo zezadu lehce dotknul. Otočila jsem se a spatřila ji.

"Chtěla bys být taky tak krásná? Vím, že ses na ni dívala," usmála se.

"Jak to myslíš?" optala jsem se nedůvěřivě.

"Mohla by sis trochu vylepšit postavičku. Vím, jak na to."

"Myslíš, že… bych měla zhubnout?" Kousala jsem si ret. Uhodila na citlivou strunu.

"Vím, co se ti honí hlavou. Chtěla bys být hezčí. Obdivovanější. Chceš, aby si tě ostatní více vážili. Ty jsi vlastně taková malá chuděrka… ale mohla bych ti pomoct."

"Už mi jede autobus," přerušila jsem ji. "Prosím, nech lidi na pokoji s těmihle žvásty," řekla jsem ještě, než jsem nastoupila. Dokud autobus neodbočil, viděla jsem, jak nehnutě stojí na zastávce. Jen vlasy jí vlály ve větru.


Uplynulo několik dní, možná týdnů… Jednou večer jsem nemohla dlouho usnout. Přemýšlela jsem. Zvedla jsem se a šla si do kuchyně napustit sklenici vody. Tam mě strašlivě vyděsila… Stála před oknem, viděla jsem obrys její vyhublé postavy. Měla shrbená ramena a třásla se.

"To jsi ty?" špitla jsem. "Co se ti stalo?"

"Nic se mi nestalo," odpověděla tiše.

"Pojď ke mně do pokoje." Chytla jsem ji za ruku a odvedla ji. V pokoji jsem rozsvítila lampičku. Zjistila jsem, že je úplně promrzlá. Vypadala nemocně.

"Nechceš něco k pití nebo jídlu?" zeptala jsem se starostlivě.

"Ne!" odsekla. "Chci si lehnout…" dodala.

"Moje postel je velká. Můžeš spát se mnou," nabídla jsem jí. V posteli jsem jí dala jeden z mých polštářů a pár jsem jich přemístila, abychom měly více místa. Pak jsem ji přikryla a lehla si vedle ní.

"Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se ještě, než jsme obě usnuly.

"Princezna."

Od toho dne už byla pořád se mnou. Občas se na chvíli ztratila a toulala se kdovíkde, ale vždy se zase brzy vrátila. Zezačátku mi vadilo, jak se mi snažila rozkazovat nebo mě dokonce vydírat. Dokázala si však poradit s nejrůznějšími situacemi, na všechno měla odpověď, kdykoliv mi dokázala pomoct. Byla jsem jí vděčná a začala jsem jí slepě důvěřovat. Všechno, co dělala, bylo pro mé dobro!

Veškeré problémy řešila přes jídlo a hubnutí. Věděla jsem, že pokud si ráno stoupnu na váhu a vidím menší číslo, Princezna mě pochválí, povzbudí a já cítím klid a spokojenost téměř celý den. Nepřemýšlela jsem nad tím, brala jsem to jako hotovou věc. A pro to, abych měla další den zase o něco méně, jsem byla ochotná udělat cokoliv.

Jednou jsem měla špatný den. Ráno jsem zjistila, že vážím o půl kila více než předchozí den. Byla jsem velmi zklamaná. Jak se to mohlo stát?? Princezna se mnou zrovna nebyla, ale už předem jsem měla obavy z toho, co asi řekne. Ve škole se mi nedařilo. Přišla jsem domů a byla jsem sama, ostatní byli ještě pryč. Měla jsem pocit, že den je o ničem, vždyť jsem přibrala… V kuchyni jsem našla hrnec s fazolovým gulášem. Pár lžic jsem snědla. A ve spíži byla krabice s cukrovím. Bezmyšlenkovitě jsem si do pusy strčila několik kousků. Když jsem se otočila… stála tam a dívala se na mě.

"Teď vypij sklenici vody," řekla přísně. "A běž na záchod. Víš, co musíš udělat."

Bušilo mi srdce. Ale neřekla jsem ani ň a zamířila na záchod. Věděla jsem, co po mě chce. Tedy… co musím udělat. Nebylo to tak snadné, jak jsem myslela. Skláněla jsem se nad záchodovou mísou dobrých pět minut, než to ze mě vyšlo. Pak jsem si šla vyčistit zuby. Po tvářích mi tekly slzy. Byly hořké jako sám život.

"Nebreč," řekla Princezna milosrdně. "Už se to nestane. Já se o to postarám."


Pár dní na to jsem si ve škole všimla, že spolužačka pod lavicí četla knížku se zajímavým názvem. Tušila jsem, o čem by mohla být. Navštívila jsem knihovnu a knížku jsem si našla. Byla o modelce, která začala držet dietu, aby zhubla a měla více zakázek. Její život mě příliš nezajímal. Zaměřovala jsem se na pocity. A hlavně… hlavně na to, kolik kilogramů dokázala zhubnout, za jak dlouhou dobu a díky čemu. Fascinovala mě štíhlost, křehkost a zároveň ta velká vnitřní síla. Sedla jsem k internetu a dlouhé hodiny hledala články o hubnutí, fotografie štíhlých dívek, tipy na knížky zabývající se tímto tématem nebo inspirované příběhy dívek, které onemocněly anorexií. A přitom jsem si tyhle věci v hlavě nedokázala spojit a netušila, kam mířím.

Jednoho zimního večera jsem si na internetu všimla nástěnky s aktualitami a zprávami ze světa. Jedním z titulků byl "Umřela slavná anorektička". Přečetla jsem si podrobnosti. Dříve jsem viděla pár jejích fotek, ale nikdy jsem toho moc nevěděla o jejím životě. Zkusila jsem něco najít a na dost dlouhou dobu jsem se začetla. Byla jsem v šoku. Princezna seděla vedle mě a listovala nějakou knížkou.

"Ty ji znáš?" zeptala jsem se.

Klidně přikývla a prohlížela si nějakou stránku. Jako by ji to vůbec nevzrušovalo.

"Potkala jsi ji někdy? Jaká byla?" chtěla jsem vědět víc.

"Strávila jsem s ní opravdu hodně času. Byla skvělá. Ale to už je teď jedno… Teď jsem tvoje," odpověděla a konečně se na mě podívala.

"Tys… jí ublížila…" šeptala jsem zděšeně.

"Ublížila?! Milovala jsem ji! Dovedla jsem ji k obrovským úspěchům!"

"Tomu vážně nerozumím," řekla jsem nešťastně.

"Byla úžasná… byla stokrát lepší než ty," řekla tvrdě. Položila knížku a odešla. Pomyslela jsem si, že už s ní vážně nechci mít vůbec nic společného. Ať si jde!

Neuběhly však ani dva dny a já jí byla opět vděčná, že to se mnou nevzdala a vrátila se. Byla to pravda - bez ní bych nikdy nebyla tak dobrá. Čas plynul a ona mi nedovolila polevit. Postupně mi z jídelníčku vyškrtávala různé potraviny. Věděla jsem i to, která zelenina má nejméně kalorií, které ovoce obsahuje nejvíce nebo nejméně cukru, v čem je hodně vlákniny, a spoustu dalších velice důležitých věcí. Při návštěvě obchodu s potravinami jsme zde trávily hodně času, když jsme procházely regály a hledaly mléčné výrobky s nejnižším množstvím tuku a cukru.

Také jsem začala mnohem více cvičit. Jedna z mála věcí, kterou jsem opravdu nesnášela, byl vytrvalostní běh, a přesto jsem občas vyrazila ven běhat, dokonce zrovna uprostřed zimy. Jednou jsem se probudila brzy ráno, byla tma a já měla ještě čas. Tak jsem šla skákat přes švihadlo. Brzy se z toho stala rutina, schválně jsem si nastavovala budík dřív. Když mi rodiče vytkli, že hrozně dupu, začala jsem místo toho dělat sklapovačky. Cvičila jsem většinou i odpoledne a večer.

Dny míjely jeden za druhým a všechny byly téměř stejné. Občas jsem projevila trochu zájmu i o jiné věci, hubnutí bylo však smyslem mého života. Byl to Princeznin svět… a teď i můj. Diskusí a konfliktů s vnějším světem ohledně mého hubnutí přibývalo. Když někdo spráskl ruce nad tím, jaké jsem prý vyžle, brala jsem to jako kompliment. To přece znamená, že to jde vidět, daří se mi to. Někteří lidé se o mě starali až příliš, rodiče bývali podráždění a zoufalí, když jsem se podle nich nechovala normálně. Proto Princezna vymýšlela různé taktiky, abych byla méně nápadná, pokud bylo třeba.


Pozitiva, která mi hubnutí přinášelo, však přestávala být tak jednoznačná. Musela jsem se čím dál více přemáhat, abych dokázala plnit všechny své povinnosti. Byla jsem velmi unavená. A vlasy, ano, moje milované vlasy, o které jsem tak láskyplně pečovala, začaly slábnout a padat. Když jsem večer ležela v posteli, tak moc mě bolely nohy, že se mi někdy chtělo křičet. Občas jsem jen tak seděla a najednou měla zvláštní pocit, že moje srdce buší pomaleji a nějak zvláštně. Princezna říkala, že mé tělo je silné a já ho prostě podceňuji, ale i tak jsem začínala pociťovat úzkost. Kde se stala chyba? Co je tedy správné? V hloubi duše jsem pomalu ztrácela odvahu a pevnou víru v její přesvědčení.


Prosím, pomozte mi. Jsem na špatné cestě. Ve slepé uličce. Nebo v bludišti?


Po těžkém vnitřním boji jsem se rozhodla něco dělat. Objala jsem ji.

"Mám tě hrozně ráda, Princezno moje. Vím, že jsi dělala jen to, co jsi považovala za dobré. Chtěla jsi mi pomoct. Ale chci se vydat jinou cestou. Jsou tu i jiné světy. Příliš jsem se ponořila do toho tvého… Půjdeš se mnou? Uzdravíš se taky? Prosím…"

Staly jsme se velkými kamarádkami. Nenechávám se jí manipulovat a snažím se ji brát s určitou rezervou. Nemusí mít vždy pravdu, obzvlášť v některých záležitostech…

Občas jsme příliš malí a můžeme se ve svém rozlehlém světě ztratit. Nenechávejme do něj proto všechny brány uzamčené, jinak nám lidé, kterým na nás záleží, nebudou moci přijít na pomoc. Všichni potřebujeme uznání a lásku. Nejen od ostatních, ale také od sebe samých. Pak budeme mít na svých cestách více světla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama