verše z hajzlu

21. září 2013 v 23:24 | kristýna |  Psaní poezie
do publikace

...
tak zase vím, jaký je to dýchat s tebou za krkem,
kam mě lehce hryžeš pokaždé
když nad mísou se skláním
a kde mi cuchcáš vlasy,
tak správně nahoru,
aby se nic nepoznalo
nezamazalo
nepotřísnilo.

A jak se potom vztekáš, když jen tak hledím dolů
na vodní kámen a zbytky něčích výkalů,
veřejné záchodky - co chceš...
k tomuhle se přidávat nebudu!

A vůbec se už nebudu přidávat zpátky k tomu,
že po mě bude někdo někde něco vidět
cítit,
nebo dokonce uklízet.
Jedeš v tom trochu sama,
to spolu má už trochu jiný rozměr.
Vážím si každé chvíle s tebou,
a nejvíc těch, kdy se na tebe můžu dívat
jak trucuješ v koutě nebo těch,
kdy mi sedíš v očích
a já zas visím na dveřích ledničky a brečím a brečím a brečím
a ty se mi drápěš z očí a chceš a chceš a chceš...
a místo toho padáš a padáš a padáš, s každou slzou kterou dávám pryč ty padáš dolů
a pak se bílé dveře zavřou a je klid.

Já si otřu obličej, v břiše mi neexploduje hlad, ani otrava, a tebe sbírám mopem z podlahy.
Jednou bych ti chtěla poděkovat doopravdy. Zatím jsem to udělala několikrát a asi jsem to nemyslela dostatečně upřímně,
asi jsem měla rozbalit i těch pár malých balíčků, které jsi mi nechala pod polštářem když jsi naposledy odcházela.

Vážím si každé chvíle s tebou,
a nejvíc těch,
kdy spíš, a já můžu fantazírovat o dni,
kdy tě chytím za ruku a odvedu do míst,
odkud se ke mě nebudeš moci vrátit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama