Od Jitky

5. listopadu 2013 v 16:05 |  Váš pohled
První část příběhu Jitky. Děkujeme.


O hospitalizaci
Slovo hospitalizace asi mnohé z vás děsí. Pro mě to ale byla "vytoužená" hospitalizace - na odd. 24 Psychiatrické kliniky v Brně - Bohunicích. Záhy zjistíte proč... Nebylo vůbec jednoduché "jít s kůží na trh", otevřít se lékařům, psychologům a spolupacientům. Říct to nahlas - jsem nemocná, lítám v tom až po uši. Tohle uvědomění si, je ten první krok. Ten první, strašně důležitý, krok.

Jmenuji se Jitka a je mi 20 let. Krásný to věk, viďte. V mých představách, které jsem si vytvářela v době, kdy mi PPP začly (12 let), jsem měla žít asi takhle - chodit se bavit do společnosti, mít přítele a přátele, studovat na výšce a k tomu pracovat, nebydlet už u rodičů, být úspěšná v orchestru, kde hraji, být oblíbená a ...... krásná = štíhlá. Člověk míní, život mění...
Moje dětství bylo vcelku pěkné, rodiče se k sobě sice nikdy moc neměli, nikdy jsem je neviděla dát si jen tak pusu, ale kvůli nám - dětem se snažili. Co mi strašně moc chybělo, bylo objetí a pohlazení. Fyzický kontakt. A společná jídla. Neměla jsem utvořené stravovací návyky. Snídaně se nějak moc neřešila, svačina do školy nějaká byla, ale brzy jsem si ji chystala/nechystala sama, v jídelně se mi moc jíst nechtělo. Kolikrát jsem si místo obědu koupila tabulku čokolády :D. Odpoledne jsem bývala v hudebce a večer to "začlo". Neměla jsem pořádnou večeři, ke které bych si sedla, ale celý večer jsem jen tak zobala. A zobání občas přešlo ve splácání vše možného. V tu dobu se začly objevovat výčitky. Bylo mi 11let, měla jsem už prsa, boky, zadek a menses. Byla jsem jiná než ostatní holky. Nechtěla jsem být ale jiná!!! Naši se rozváděli, nebylo to jednoduché období, mamka byla v háji, taťka se odstěhoval. My děti - já, starší brácha a mladší bráška, jsme zůstaly u mamky. Mladší bráška měl 2 roky, starala jsem se o něj, když mamka byla v práci - a to bylo velice často - je zdr.sestra. Skončilo mi dětství. Musela jsem rychle dospět, být rozumná a spolehlivá. Práce o domácnost, hlídání brášky... a kde jsem se mohla realizovat já? Utíkala jsem do svého světa. Do světa, kde jsem měla vše pod kontrolou. Aspoň jsem si to myslela.
Mým snem byla štíhlost, říkala jsem si, že když nemám hezkou tvář, budu mít aspoň štíhlou postavu - pak budu oblíbená a úspěšná! Všem ukážu, že na to mám! Začala jsem si zjišťovat na internetu různé diety, zkoušela je držet. Nevydržela. Přejídala jsem se. Resp. - kousek na víc byl spouštěč záchvatu - stejně je to už pokažené, tak co. Spořádala jsem strašné množství jídla, následně zvracela. Jak jsem na tenhle způsob došla? V klipu od Pink, který má být brán s nadsázkou, jsem viděla, jak si slečna strčila kartáček do krku a zvracela. Proč to taky nezkusit?
Zvracení mě ale strašně psychicky i fyzicky unavovalo, cítila jsem se taková špinavá a strašně záviděla slečnám, které vydrží nejíst. Obdivovala jsem je. Zakousla jsem se do toho a rok nezvracela. Jedla jsem malinko, moc malinko, cvičila jsem přehnaně... a hubla jsem. A hubla, hubla, hubla... dosáhla jsem konečně změny! Super! Ale já chtěla víc! Okolí se mě ale začlo posmívat, že jsem anorektička apod. Nechápala jsem, snažila jsem je neslyšet. Měla jsem svůj svět a tam mi bylo dobře, nikoho jsem nepotřebovala. Mamka za mnou jednou přišla s tím, že se jí kolegyně v práci ptali, jestli nemám rakovinu, že jsem tak vyhublá. Řekla mi, že vypadám hrozně - ať se sebou začnu něco dělat. Nasadila výkrm. Strašné. Probrečené hodiny nad jídlem. Pak opět zvracení, schovávní, lhaní. Zvracela jsem čím dál víc, mamka to nevěděla, měla pocit, že už jím normálně. Nechala mě být... a já zvracela, zvracela, zvracela. A začla pít. Výčitky pak zmizeli... bylo mi 15let. Nová škola - nutriční asistentka na zdravce - pocit "jsem velká holka". První přítel. Sex - jo - jsem chtěná! Asi to se mnou není tak zlé! Sebevědomí narůstalo pod účinkem alkoholu. Pomalu jsem přibírala, ale nebyla to žádná katastrofa. Pití mi to "pomáhalo" zvládnout. Jedlo se pak taky lépe. A když jsem zvracela, pak jsem se taky napila a výčitky odešly. Prostě jsem našla "lék" na všechno. Kéž bych tuhle dobu mohla vrátit...
Druhý přítel - vztah na víkendy, praní, vaření, žehlení. Zábava? Žádná. Společenost? Žádná. Byl žárlivý. Strašně. Pila jsem. Pila jsem stále. Zvracela jsem také stále. Nepřišlo mi to divné. Přišlo mi to normální. Příteli však ne, moje pití a nejezení mu začalo vadit. Rozešla jsem se s ním, nikdo mi přece nebude kecat do toho, jak žiju! Přítel tohle nepobral, začal stalking. Až pod telefonátem od otce se bývalý zklidnil. Dlouho jsem se ale nezůstala, potřebovala jsem muže, potřebovala jsem pocit, že jsem chtěná. Potřebovala jsem objetí. Další vztah - opět o několik let starší partner. Stále jsem "fungovala" stejně. Pití ale bylo už na denním pořádku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kristýna kristýna | 9. listopadu 2013 v 10:07 | Reagovat

Děkuju moc za tenhle článek. Muselo to být peklo, docela vím o čem mluvíš hlavně s tím pitím a vnitřníma pocitama...
Držme se:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama