Od Terez

27. listopadu 2013 v 15:29 |  Váš pohled
My sice přispíváme pomálu, ale chodí nám víc a víc reakcí od vás. Z čehož máme vůbec největší radost. Tenotkrát deníkové zápisky od Terezy, které moc děkujeme.
Nutno podotknout, že se mi hodně "líbí" myšlenka o čekání... nicnedělání a pouhé čekání na hubnutí... a co bude potom? Až zhubneme? Myslím, že slovo čekání je vůbec hodně zásadní pro všechny PPP.

Zuz

12.2.2012
Jsem hrozně unavená. Ještě že jsou ty prázdniny… Odpoledne jsem si chvíli četla. Překonala jsem se a konečně jsem se pustila do něčeho jiného než do knížky na téma ppp. Četla jsem si Bílého tesáka. Potom jsem jen tak ležela, dokud se nesetmělo. Pak jsem si šla udělat čaj a sedla jsem si za rodiči do obýváku. Snažila jsem se přijít na jiné myšlenky. Začínám si připadat vážně… jako posedlá. Nevím, jak jinak to napsat. Musím prosit sama sebe, ať aspoň chviličku myslím na něho jiného než hubnutí a jídlo. Pořád dokola. Je to vážně úmorné. Zavřu oči, zasním se… a po chvíli zjistím, že si představuji, jak přepočítávám čokoládové bonbony, nebo že sedím u stolu a před sebou mám talíř s vařeným bílkem, který skáče a směje se. Néé!

14.2. 2012
Hm. Dnes je Valentýn. Co psát? Jsem doma a nic moc nedělám. Vstávám celkem brzy. Ráno se dívám na televizi a u toho cvičím. Potom třeba cvičím na klavír. Začnu vařit oběd, přijde mamka, a tak dál. Včera jsem si šla po obědě lehnout a spala jsem tři hodiny. Když jsem vstala, zase jsem cvičila, byla chvíli v obýváku s rodiči a zase si šla lehnout. Na jídlo a hubnutí myslím pořád. Přijde mi, že poslední dny jsou v takovém jakémsi duchu čekání. Čekání na klesání váhy, na nic jiného. Přemýšlení o tom, jestli tam bude druhý den menší číslo…Dneska jsem byla aspoň na chvilku venku. Po obědě jsme šly s mamkou do města nakoupit a měly jsme tam sraz s taťkou, který přijel z práce. Obchod pro mě představuje takové dva protiklady. Pastva pro oči a zároveň utrpení. Prohlížím všechny ty věci a říkám si, jak dlouho už jsem neměla tohle a tamto, na co mám chuť, nebo vlastně přece nemám… ani nevím… A jako vždy se chlácholím tím, že jednou, jednou si dám tohle i tamto, jednou zkusím tuhle novou věc, ochutnám tohle. Jednou budu zase normálně jíst. Ale kdy, proboha? Kdy to bude? Vždyť já se normálního jídla děsím. Nedokážu si to představit.Zeptala jsem se mamky, jestli si můžu koupit časopis. Cosmopolitan, sice tam píšou samé hovadiny, ale tak pro zábavu... Na obalu je Scarlett Johansson, tu jsem měla vždycky ráda a mamka taky.
"Nebo Dietu, ta je levnější," navrhuji.
"Časopis Dieta? O čem to je?" ptá se mamka nedůvěřivě.
"No… jmenuje se to Dieta, takže…"
"Zhubněte do plavek… Co máš pořád s tím hubnutím?"
Hahahahah… Nic.


27.2.2012
Další den za mnou. Ulehám do postele, a mám pocit, že jsem už opravdu na pokraji sil. A přitom vím, že by toho šlo ještě tolik zlepšit a doladit… Zachumlám se, hraju si s vlasy, zavírám oči… Vidíš, jsi šikovná a může to být ještě lepší. Vydrž, vytrvej. Vím, že je to těžké, ale zvládneš, ještě jeden den, a další, další a další… A po několika týdnech, měsících, ohlédnu se a celkem mě překvapuje, co už jsem dokázala. Ale hned zase hledím dopředu, vidím, že je ještě kam jít, vidím, že toho musím dokázat ještě víc. Jako bych byla v mém milovaném Švýcarsku. Výšlap na Piz Daint nebo Piz Terzu. Nebo Punta Rosu. Ohlédnu se, vidím ten kus cesty, co jsem ušla, chvíli se kochám a pak… musím jít dál, vrchol je ještě daleko…

1.3.2012
Zítra mě čeká ta kontrola u doktorky. A musím přinést jídelníček. Už ho mám připravený. Je pravdivý. Bojím se. Vidím spoustu nedostatků, dalo by se na jídle ještě ubrat, ale mám strach, že už prostě nic neumím normálně objektivně posoudit. Jestli se jim to nebude líbit, jestli mě budou nutit přibrat, tak se asi zhroutím…
Ach bože, jak strašně si přeju dát si ke snídani dva rohlíky, ke svačině jogurt a ovoce, normální oběd, sušenku, a tak dále. Ale zároveň cítím povinnost - musím jíst dietně, musím hubnout, musím být štíhlá. Bez toho nejsem nic. Když se podívám na fotky, kde mám kolem 55 kilo, jímá mě hrůza. Tohle už nikdy. Ale nerozumím tomu. Proč mamka může mít o deset kilo víc než já, a vypadá skvěle? Její postava se mi líbí. Všichni její postavu obdivují. Je to nefér, že já bych vypadala hnusně, kdybych měla o pár kilo víc než teď. Je to fakt nespravedlivé, ale je to tak, bohužel… Prostě to tak je.


2.3.2012
Doktorka na to šla celkem rychle. Zjistila, že jsem zhubla, koukla se na jídelníček, položila mi pár otázek ohledně mých ideálů, ohledně stravování a cvičení... a pak něco o diagnóze. Do příští kontroly musím přibrat alespoň půl kila, prý je to podmínka ke spolupráci. Jestli to nesplním, tak by mě asi nechala hospitalizovat. Ještě budu muset k nějaké dorostové lékařce na celkové vyšetření. Aby se zjistilo, jestli mi hubnutí nepřineslo nějaké zdravotní problémy… Pochybuju, věřím, že moje tělo něco vydrží, navíc si myslím, že se určitě zas tak moc netýrám.Nutriční byla starší paní, moc milá, sympatická. Bohužel podle ní mám příjem jako nějaké mimino. Říkám si… to toho sní mimino tolik? Dala mi vzorový jídelníček pro inspiraci. Pro normálního člověka by mi ten jídelníček přišel asi přiměřený, ale já se bojím, že po něm hodně přiberu. Přijde mi, že kdybych ho úplně přesně dodržovala, tak toho půl kila přiberu snad už za dva dny! Mluvilo se mi s ní dobře, ale strachu z přibírání mě nezbavila. Říkala, že jde na mě vidět, jak jsem z toho vyděšená. Prý samozřejmě něco přiberu (ostatně musím), ale pak si budu váhu udržovat. Ale co když ne? A co když si budu připadat tlustá? Co když budu trpět velkými výčitkami? Jak mám odhadnout správné porce? Jak zabránit tomu, abych nepřibírala příliš rychle? Nebo taky příliš málo - do žádné léčebny se totiž znovu dostat nechci! Před večeří jsem cvičila, ale stejně je to na nic. Mohla bych cvičit mnohem více, jíst mnohem méně, vážit méně, více se snažit. Do háje, někdo je ještě o pět kilo lehčí, má svatý pokoj, ale já musím přibrat. Nemůžu se tomu ubránit, pořád koukám na ty, co váží méně, jí méně, více cvičí, jsou hubenější, pilnější. Cítím se provinile. A jsem naštvaná!


4.3.2012
Ráno jsem se cítila hrozně nafouklá a měla jsem z toho břicha málem hysterický záchvat. Říkala jsem si, že by nebylo vhodné lézt na váhu, ale nevydržela jsem to… a ono tam bylo o trochu méně než včera. To teda nechápu, ale je to skvělé!Odpoledne jsem si vyjela na kole kolem řeky. Vydržela jsem to ale jen půl hodiny. Zapomněla jsem si vzít rukavice a mrzly mi ruce. Bylo mi pak hrozně slabo. Když jsem šla do schodů, hrozně se mi točila hlava. Proboha, taková chvilka na kole, já jsem fakt bačkora.Chtěla bych ještě trochu zhubnout, ale zároveň nechci trápit rodiče ani nikoho jiného v mém okolí. Hodně o tom všem přemýšlím, o tom, co dělám… Nemůžu uvěřit tomu, že bych mohla mít anorexii. I když se asi fakt jako anorektička chovám, čím dál víc… Nevím, co mám dělat!


9.3.2012
Dopoledne jsem přemýšlela o tom, že bych se opravdu chtěla zbavit anorektického myšlení. Nakoplo mě i to, že mi pár lidí psalo, že když už se nechci léčit kvůli sobě, tak aspoň kvůli rodičům. Tolik toho pro mě dělají… a já je trápím a jsem hrozně sobecká. Myslela jsem, že to tak horké nebude, ale už vím, že je. Vidím, že mamka začíná být vážně nešťastná. A já mám rodiče strašně ráda a nechci být sobec. A tak jsem si řekla, že takhle už to opravdu nejde. Sepíšu si svoje pravidla, jako například "nebudu vědomě snižovat porce a podvádět, nebudu se vážit každý den, nebudu v obchodě vybírat mezi potravinami ty, které mají nejméně tuku, …". A řeknu o tom mamce, protože by za to jistě byla ráda. Navíc se mi hodí její zdravý pohled na věc a potřebuji dohled, abych necouvla, až se něčeho zaleknu. Byla jsem tím úplně nadšená, ale… nemůžu uvěřit tomu, jak těžké to je. Tohle se dobře plánuje, když má člověk v žaludku právě pouze jogurt a mrkev a hlavu osvobozenou od výčitek a strachu z přibírání (a ráno jsem na váze měla zase menší číslo). Jenom jsem si ale dala v jídelně k obědu rýžový nákyp s meruňkami (ani jsem ho celý nesnědla), odvaha a odhodlání šli do háje. Vždyť mám přece velké břicho, nejsem tak hubená, proč bych měla přibírat, budu z toho nešťastná…Začínám si uvědomovat, že to není normální, já tu anorexii asi vážně mám. Velmi jsem to podcenila. Byla jsem opravdu naivní, když jsem si myslela, že to pak určitě všechno nějak zvládnu. Říkala jsem si, že kdybych to náhodou s hubnutím přehnala (nevěřila jsem však, že se mi to povede), přibrat by bylo přece lehčí a příjemnější než zhubnout, tak o co jde… To bylo ode mě hloupé. Procitla jsem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Darina Darina | E-mail | 3. ledna 2014 v 21:04 | Reagovat

Terez, je to těžké, úmorné, dlouhé, pomalé a zároveň tak rychlé. Ale posledním odstavcem jsi dokázala, že jsi na dobré cestě. Vytrvej a věř, abys byla časem zdravá nejen pro rodiče, ale hlavně pro sebe!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama