Od Dariny

1. ledna 2014 v 17:08 |  Váš pohled
Dnes jeden příspěvěk od Dariny. Děkujeme.

Je mi 22 let , poruchy příjmu potravy se mi vetřely do života, nebo jsem je možná spíš s otevřenou náručí přivítala, když mi bylo asi 13 let. Přesně si to už nepamatuji. Vlastně jen vím, že nastal v mém životě zlom. Nová škola, noví lidé..A to si nezbytně žádá i nové- lepší tělo. Začátek téhle cesty, o které by mě ani ve snu nenapadlo, jaký bude mít průběh a následky, je tak hrozně matný. Jsou to jen záblesky, podle kterých soudím, že byly chvíle, kdy bylo mé tělo opravdu hodně hubené. Ale ať se snažím sebevíc, už delší dobu nedokážu přijít na to, jak k tomu všemu došlo, co se mi honilo hlavou, co mě donutilo začít žít životem, který jsem pak vedla střídavě v anorektických a bulimických vlnách po dlouhých 8 let. Nevím, chtěla bych vědět, ale pravděpodobně už to nikdy vědět nebudu. Je až neuvěřitelné, že si vůbec nedokážu vybavit, co mi tolik změnilo život.


Existuje spousta teorií. Jako studentka psychologie (pro mnohé lidi neskutečný paradox) jich spoustu znám a se spoustou souhlasím. Přesto pravděpodobně nikdy nepřestanu přemýšlet nad tím, co způsobilo tu lhostejnost, která mě pohltila a svět, ve kterém jsem tak dlouho přežívala. Byla jsem dobrá studentka, okolí mě považovalo za chytrou a nejspíš i ambiciózní.
I přesto jsem ale dlouhou dobu neviděla nic kromě toho, co jsem vidět chtěla. A se sluchem to bylo stejné. Nebylo možné mi cokoliv vysvětlit. Před okolím jsem byla stále sebejistá a suverénní, pod svou ochrannou maskou však tolik zranitelná, osamělá a zoufalá. Teď už to vím, tehdy by mě to ani nenapadlo.
Začala jsem jako typická anorektická holka. Cvičení nadměrné, jídlo minimální. Všechno ale bylo tak rychlé, že snad nikdo nic ani pořádně nepostřehl. Hubla jsem zásadně, jenže to netrvalo dostatečně dlouho na to, aby se někdo stihl mou anorexií zabývat. Co si ale vybavuji naprosto přesně je ten blažený pocit, který jsem prožívala, když jsem se dívala klidně i hodiny do zrcadla na vystouplé pánevní kosti, ta slast, kterou jsem prožívala po 4 dnech téměř bez jídla. Hlad jako by byl nejkrásnější pocit na světě, o který den co den usilujete…Pak přišla změna, tělo si žádalo energii a já se začala přejídat a zvracet. Až tehdy, jako bulimička, jsem vzbudila zájem rodiny. Začlo se rozebírat, co se se mnou děje a jak že se bude celá věc řešit.
I když otevřeně jsme tehdy snad ani nemluvili. Nevím, nerada bych křivdila rodičům..Nemůžu si ale vybavit nic víc, než děsnou psycholožku č. 1 a ještě děsnější psycholožku č. 2, které vě mně tehdy (opět paradoxně) vzbudily nenávist, vzdor a opovržení vůči psychologům na celé planetě.
Můj život se dlouhou dobu točil jen kolem jediné věci- jídla. Dřív jsem ještě trávila nějaký čas s kamarády a ráda chodila ven, mohlo mi být ale tak 16-17, když jsem se začala izolovat. Nezajímalo mě nic víc než plánování toho, kdy a co následující den spořádám a stejně tak, jak všechny ty věci dostanu zase ven. Tehdy už rodiče všechno věděli. Ze začátku se mi snažili pomoct, dneska si ale říkám, že nechápu, jak to mohli tak dlouho vydržet. Po letech marného snažení se vzdali. A čeho vlastně? Zdravé dcery nebo normálního života? Všechno jsem tehdy měla promyšlené. Vynalézavost, kterou jsem v sobě díky bulimii probudila byla až neuvěřitelná. I tak jsem ale byla průhledná. A nenapravitelná. Časem jsem ale i já začla otevírat oči a ani uši už jsem neměla tak pevně zacpané. Věděla jsem, že žiju špatným životem a že už takhle pokračovat nechci. Že už nechci dál sledovat svoje padající vlasy, lámavé nehty a žluté zuby. Věděla jsem, že chci mít kolem sebe zase kamarády, že chci, aby moji mysl ovládaly i jiné než nutkavé myšlenky týkající se jídla. I přesto jsem ale nedokála nic z toho změnit. Chvíli jsem chtěla být jiná- zdravá, netrvalo to ale dlouho a já jsem zase neměla ani trochu potřebu kamkoliv se pohnout. A jak se tak střídaly mé nálady a postoje k bulimii, hýbala se i ručička na váze. Během víkendu jsem byla schopná zhubnout 3kg, během týdne je přibrat zpátky a o víkendu se "zase dostat do formy". Během několika týdnů jsem dokázala střídavě hubnout a přibírat i o 10kg. Pár měsíců 50kg a o chvíli později 62. To bylo moje maximum. Minima jsem dosáhla na začátku téhle cesty, kdy jsem klesla cca ke 43kg.

Dnes, skoro z ničeho nic, jsem o x let dál. Dlouhých 9 let, které utekly tak hrozně rychle a já si jen můžu říct, o co všechno jsem přišla. Zpětně si procházím všechny ty šance, které mi rodina dávala, tu snahu a trpělivost, kterou se mnou měli. A já? Nic, neměla jsem problém. Nepotřebovala jsem se léčit ani nic řešit. Proč taky? Mohla jsem sníst, co jsem chtěla, a nebyla jsem tlustá. I když, tehdy jsem se vlastně za tlustou považovala neustále, ale nebyla jsem. Když vidím fotky z dřívějška, byla jsem štíhlá, opravdu. Ale tak živě si vybavuji všechny ty pohledy do zrcadla a následné znechucení ze sebe sama a svých neexistujících špeků, které jsem přesto viděla. Teď občas přemýšlím nad tím, jak bych asi vypadala, kdybych nikdy poruchám příjmu potravy nepropadla. Možná bych z té dětské baculatosti přirozeně vyrostla jako spousty jiných holek. Vybrala jsem si jinou cestu, která možná- určitě, nebyla ani trochu dobrá, ale vzít čas zpátky nejde. Teď píšu tuhle svoji procházku do minulosti a jsem zdravá, chvíli po výborném zdravém obědě. Dalo by se napsat spoustu dalších řádků, třeba co jsem dělala, říkala, jedla a co mě z toho všeho vlastně dostalo. Bylo by to ale na dlouho. Ve zkratce můžu jen říct, že jsem jakoukoliv myšlenku na běžné stravování ještě relativně nedávno smetla pod koberec vždy, když mi ji někdo jen nastínil. Zlom přišel ze dne na den a já jsem začala svůj boj. A vyplatilo se. Vím, že už se nikdy nechci v téhle věci vrátit ani o krok zpátky, že už nikdy nechci ležet vyčerpaná, s hlavou plnou výčitek vedle záchodové mísy. Ale zjistila jsem, jak se (minimálně fyzicky) neztratit, a to je moje výhra. I tak ale navždycky budu mít strach.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Terez Terez | E-mail | 2. ledna 2014 v 13:10 | Reagovat

Díky za tenhle článek, za tenhle blog. :)

2 Darina Darina | E-mail | 3. ledna 2014 v 11:50 | Reagovat

Díky za možnost vypsat se, podělit se a možná dát i někomu naději, že tohle peklo přecejen nemusí trvat věčně :)

3 banalite banalite | E-mail | Web | 17. ledna 2014 v 2:20 | Reagovat

Počkat, nepsala jsem to já?
:D Asi ne, ale všechno by na mě sedělo včetně věku, let a váhového rozpětí. Až na rodiče teda, moji si tak nějak zapomněli všimnout a to se nedá říct, že bych byla dvakrát nenápadná.
Dle závěru mi přijde, že jsi se z toho dostala teprve nedávno. Je snadný spadnout zpátky a i když třeba pár pádu přijde tak věřím, že půjdeš neohroženě dál:) Stojí to za to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama