Publikace

19. dubna 2014 v 11:26 | Kristýna a Zuz |  Akce
  • Jak jsme se rozhodly vytvořit publikaci a co od toho očekáváme?
Vyjadřování se prostřednictvím kreativních činností je pro nás zásadní při boji s PPP. Nejen jako forma ventilace, ale hlavně jako cesta k budování sebedůvěry, vlastnímu a vzájemnému doceňování, které má podíl na zlepšování přístupu sama k sobě, ke svému tělu a celému životu demolovanému PPP.

Virtuální prostor je skoro jako vesmír. Neohraničený, se spoustou možností. Naše privátní kousky tohoto virtuálního světa se začly protínat už několik let zpátky.
Tady, přes Blog.cz, to začalo.

.
Když jsem před několika lety začla blogovat o své PPP a dalších psychických problémech, byla to pro mě vyloženě osobní záchranná aktivita, vůbec jsem neřešila, kdo si bude nebude číst,
potřebovala jsem jen nadále nemlčet tak moc v sobě.
Na blog jsem dokázala napsat to, co bych nikdy nedovedla sdělit verbálně naživo.
Po nějaké době jsem náhodou narazila na nějaký vyloženě PRO-ANA blog. Proklikala jsem se až k odkazu na blog Moni,
která narozdíl od drtivé většiny toho, co jsem kde četla, blogovala o tom, jak se svou PPP bojuje.
Byl to můj první střet s něčím podobným tomu, o čem jsem se vypisovala já.
O touze přežít, o prohrávaných bojích, o vzteku, o slabostech...
Narozdíl od PRO-ANA blogů se Moni chtěla vymanit, uzdravit.
Stejně jsem to cítila já.
Chodila jsem číst.
Obdivovala jsem, jakým způsobem Moni o svých problémech píše,
konečně někdo neufňukaný, ale naopak téměř cynický sám k sobě,
čelní střet.

Někdy v roce 2011 jsem se dokonce odvážila zanechat komentář. A Moni přišla ke mě na blog a taky něco zkomentovala.
Každá jsme úplně jná co se týče životního tempa a stylu,
ale přesto pro mě bylo naše blogování určitým způsobem symbiotické, v moři sraček takový ostrůvek, kde jsem mohla vidět, že se v tom neplácám sama.
Navštěvovala jsem různá fóra o PPP, stránky www.idealni.cz, kde jsem našla spoustu sobě podobných případů. Přesto je něco úplně jiného přidávat příspěvky nebo "chatovat",
a číst niterní zápisky týkající se uvažování, prožívání světlých chvilek, vlivu rodiny na celkovou situaci (a ne jen ohraničené PPP, jak tomu často na fórech o PPP bývá).
Tohle sdílení "každodenního" přežívání je něco jiného. Mnohem osobnějšího.
...
V červnu 2012 jsem se rozhodla Moni potkat osobně. Neměla jsem žádné konkrétní představy proč nebo k čemu se vlastně chci setkat,
byla to vnitřní potřeba "moct ohmatat", možná "přesvědčit se", že opravdu existuje někdo, kdo si prožívá podobné věci.
Potkaly jsme se.
Obědvaly jsme společně v jedné Pražské restauraci.
Normální?
Pro mě rozhodně ne. Pro mě to byl jeden z nejsilnějších zážitků toho období.
.
Naše blogové světy se Zuz se v té době už protínaly také. Jestli jsme měly s Moni podobné přístupy samy k sobě, tak Zuz by mohla být moje zrcadlo.
Navíc jsme obě ze stejného města.
Příčinou osobního setkání v létě 2012 ale překvapivě nebyla PPP, ale chlap. Kdo viděl naše videové "intro", chápe.
Z vyříkávacího rozhovoru se stala příjemná vycházka, a tak jsme se začly vídat častěji.
Když znáš (z blogových výpisků) situaci druhého člověka, víš že řeší podobné, ne-li stejné věci, mluví se ti s ním přirozeněji i o choulostivých věcech.
Přirozeněji, bez paranoi, není co ztratit (co se dá ztratit v takovémto "kamarádství" ?), dá se naopak jen získat.
A moct si povídat o tom, jak se cítíme, moct promluvit o blití, o pocitech vůči rodině, o prožívání před, během a po záchvatu,
o ženskosti a její absenci...
to je hojivé.
.
V lednu 2013 jsme se Zuz strávily víkend mimo civilizaci, a během tohohle víkendu jsme se rozhodly zkusit všechny tyhle naše "podobnosti" nějak zkompletovat, zužitkovat...
Tohle rozhodnutí vyplývalo z osobní situace nás obou,
to znamená z toho, že jsme obě měly lepší období co se PPP týče, a obě jsme tedy měly sílu na to vyjádřit se k problematice PPP veřejněji.
(Oboje to myslím dost vyplývá z předchozích XY let osobního blogování, během nichž jsme se vnitřně popraly s ledasjakým tabu a osobním démonem, a také "spřízněných duší a blogů" objevilo více).
.
Primárně jsme chtěly "vypovídat" o našich docela alternativních životech s PPP (aneb samy sebou dobře boříme mýtusy o tom, jak člověk s PPP vypadá a co dělá),
sekundárně jsme si daly jako výzvu "uplatnit" kreativitu, kterou (hlavně já) máme problém doceňovat.
.
Moni jsme oslovily docela automaticky, jak jsem již napsala na začátku - v moři virtuálních blítek (rozuměj osobních blogů o všemožných osobních potížích), se Moni dokáže stavět věcem čelem a bez zbytečných masek a v té době byla podobně jako my v lepším období.
Takto tři lidé schopni pojmenovávat a zpracovávat a sdílet potíže PPP a s tím souviející.
to je dobrý základ.
.
Janu, která také delší dobu bloguje, oslovila Zuz.
(a tento příběh napíše Zuz později, já mohu jen napsat, že si neuvěřtelně vážím toho, že se Jana připojila, přestože nás prakticky neznala a nebyly jsme schopne hned přijít s konkrétními představami o tom, co vlastně chceme/nechceme dělat.)
Ano, Janu jsem objevila vlastně omylem, klasickým proklikáním zajímavými blogy až na místo, kde mi až podezřele často trnulo v hlavě, že tohle znám, tohle trochu jinak zažívám a tohle a tamto. Co si pamatuju ze začátků, nebyl to ani tak přesně průběh PPP jako spíše osobní prožitky běžnýh dní, co nás pojily a proto jsem velice stála o to, abych se s Janou mohla potkat a ideálně aby byla součástí projektu. Tehdy jsem měla silný pocit, že právě Jana by se mohla uvolnit a komunikovat zase s někým jiným a jinaka že by to mohlo ýt přínosem jí, nám i projektu. Stejně jako Kristýna si vážím její ochoty se aktivně zapojit a tvořit, ačkoliv na počátku nebylo mnoho a větší vazba mezi našimi světy s Janiným se tvořila až postupně. To, že to byl dobrý krok, potvrdilo naše živé setkání v Praze, kdy jsme mohly promluvit všechny společně k věci a Jana se zhmotnila v reálnou sílu projektového týmu :)

A protože nás všechny přivedlo dohromady právě psaní o věcech, které nejsou známé a přesto ničivé a závažné, (takové, které se neobjevují běžně na fórech nebo ve vydaných publikacích),
přišlo nám jako důležité předat to dál,
sdílet to společně,
ukázat, CO VŠECHNO se děje a vzájemně si třeba i poradit, bude-li někoho něco napadat (beztak jsou nejlepší rady zcela necíleně vyslovované zkušenosti během normálního pokecu).

  • Proč chceme přidávat zápisky dalších lidí, kteří mají s PPP osobní zkušenost?
Rozhodně jsme pro sebe nezačly fungovat jako nějaká svépomocná skupinka nebo poradna,
myslím že to, co nás spojuje nejvíce, je neschopnost adekvátní reakce a podpory z okolí, (ať už nejbližších anebo i odborníků), a z toho plynoucí vnitřní izolace,
která nedovoluje předávat zkušenosti a posuny, nedovoluje sebedoceňovat a zpracovávat svoje potřeby.

Určitá doba vnitřního vzteku a frustrace je snesitelná, dlouhodobě však znamená spirálu do TMY.
Vytvořit publikaci není jen vytvoření nápadu, sesbírání materiálu, hledání vydavatelství a vhození do tisku,
ale je to i čas, který věnujeme něčemu, v čem vidíme smysl,
je to čas, který nevěnujeme jen svým problémům, kontrolování ručičky na váze nebo úzkostnému pojídání všeho co je po ruce.
Je to způsob, jakým můžeme něco ze sebe dávat dál.

Rozhodně tohle není sdělení "Jsem v projektu rovná se Jsem vpohodě". Spíš je to sdělení - mám možnost něco dělat, tak to chci dělat.
.
A z hlediska společnosti může mít publikace velký rozměr.
Myslím, že všechny z nás občas nevěřícně koukají do odborných textů o PPP a říkají si "sakra, ale vždyť to je takové obecné"...(samozřejmě ne všechny texty, ale dost z nich ano).
Myslím, že některé z nás mají zkušenost s dobrým odborníkem (terapeutem), který dokázal porozumět a být nápomocen při cestě z chapadel PPP,
ale byl vpodstatě jediným člověkem, kterému se dalo věřit (což znamená stejně se denně ráchat v nepochopení).
.
Publikace je ukázkou toho, že nejsme samy, může být příkladnou demonstrací toho, co PPP vlastně znamenají a v jakém rozsahu,
může vzájemně inspirovat při boji proti PPP,
a její vydání zcela jistě znamená zrcadlení sebe samých,
což je jednou z nejdůležitějších věcí při sbírání sil k vítězství.

Věříme, že vydání téhle publikace má hluboký smysl.
A co bude dál, se uvidí
a záleží to na všech zůčastněných.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama